Dolu do dolu Svornost
Naskytla se příležitost navštívit důl Svornost, 12.patro a patro Daniel. Celková délka chodeb dolu Svornost je 120-160 km, hloubka na 12. patře je okolo 500 metrů. Na 12. patře jsou zbytky kolejí pro důlní vozíky po dřívější těžbě (stříbro, uran), dnes se důl využívá pro čerpání radioaktivních vod pro lázeňské účely (radonová voda). Na patře Daniel je podzemní vodopád, je to vlastně puklina v zemi kam padá část vody zaplavující celé důlní dílo. Nebýt čerpadel na 12. patře, pravidelně udržujících hladinu vody v určitých mezích, důl by se zatopil. Jedny čerpadla udržují hladinu, druhá sada čerpadel vyčerpává radioaktivní vodu z vrtů do lázeňských domů. Radioaktivní radon, obsažený v této vodě, jsou vlastně molekuly plynu, které rychle z vody vyprchají, proto musí být celé vedení od čerpadla po kohoutek u vany v lázeňském domě uzavřené.
Kdo by neznal lázně Běhounek v Jáchymově. Stejně je pojmenován vrt, u kterého jsme se vyskytli. Na fotce je vidět i vrt Agricola, s mnohem vyšší radioaktivitou než Běhounek ale menší vydatností.
Z výtahové klece kape všudypřítomná voda. Je pro 6 horníků, dolů ji spouští strojník podle pokynů vydávaných posádkou klece. Zapomeňte na telefon a jiné vymoženosti dnešní doby, dorozumívání probíhá zvoncem a klaksonem. Na fotce (níže nebo fotogalerie) je vidět tabulka signálů, kolik tónů označuje materiál a kolik lidskou posádku.
Chtělo to ty nejstarší hadry nebo montérky na sebe, protože odevšad kape voda. Štoly jsou místy zajištěny výdřevou, místy kovové nosníky, ale daleko zajímavější jsou chodby vytvořené při dřívější těžbě. Kameny vytěžené při těžbě používali jako stavební materiál, skládali z nich klenby, pod kterými dál těžili. Najdete i vyškrábanou škvírku, jak šli po žíle ručním nářadím. Takto jsou vytvořeny desítky chodeb pod celým Jáchymovem, je to nádhera. Ani náš průvodce neprošel ani třetinu chodeb za ta léta, která tu pracuje, varuje nás před tím, šlo by o hazard. Chodby totiž nejsou nijak zmapované, některé odbočují jen mírným odchýlením od směru, ani si nevšimnete, že jdete jinou chodbou, než jste chtěli. Některé se zužují tak, že je možné pokračovat jen plazením, náhle skončí a není možné se otočit, jiné jsou zatopené, nebo zabetonované tlakovou zátkou.
Chodby, až na prostor přímo u výtahu a čerpadel, nejsou nijak osvětlené, musíte se spolehnout na světlo na přilbě. Když zhasne, neuděláte ani krok. Musíte počkat, až vás najdou. Například projít patro Daniel (běžně nepřístupné) až k vodopádu znamená opatrný pochod úzkou chodbou s nízkým stropem (někde klenby, žádné bednění, někde jen vylámaný kámen) po prknech, pod kterými protéká voda. celé to připomíná řečiště s křišťálově čistou vodou. Po zhruba 20 minutovém pochodu zvyšující se hukot oznamuje, že se blížíme k cíli. Chodba se dělí, vstupujeme do kratší, mírně se rozšiřující. V té době máme s Honzou už pár záseků na přilbách, od kamenů i vzpěr.
Vodopád je neskutečný, kvanta vody se s rachotem řítí v absolutní tmě, uhasil by i peklo. Světla na helmách jsou tady jako neškodná blikátka, nedokážeme nasvítit, kam voda dopadá, musíme na sebe řvát z 10 centimetrů, abychom se nějak domluvili, prostě pro klaustrofobiky to není :-).
Ve 12. patře je to o poznání lepší, chodby jsou vyšší, voda je svedena do vodoteče, něco jako vyhloubená korýtka u strany chodby. Na tomto patře jsou výše zmíněná čerpadla, která se spínají automaticky, na základě povelů počítače a informací z čidel. Ale nebylo tomu vždycky tak, ještě nedávno zde bděla služba, která v kamrlíku 500 metrů pod zemí obsluhovala čerpadla (napájení 3kV), starala se o funkčnost, jinak by zvlášť v jarních měsících došlo k rychlému zatopení celého díla. Když čerpadlo nahodí, nepřeslechnete to :-).
Strojník obsluhující klec (výtah) sedí ve strojovně s prosklenou přední částí, aby viděl na motor a cívku s navíjejícím se lanem. Vedle cívky má ukazatel, ve kterém patře klec je, ale řídí se prioritně signály od posádky. V takové hloubce jako 500 metrů těžko dokáže přesně zastavit na patře, proto zpomalí a jedním tónem dá obsluha z klece signál stop.
Strojovna je vybavena i náhradním pohonem s malou cívkou. V případě nehody velké klece se nasadí do šachty druhá, připoutaná k tomuto náhradnímu navijáku, a spustí se nad velkou klec. Po nouzovém žebříku, který je na straně šachty odshora až do posledního patra, přelezou cestující z jedné klece do druhé. Musí to být adrenalin, když si uvědomíte, že při poruše v půlce šachty máte pod sebou 250 metrů jámu, to se to pak leze :-). Nebo si to zkusit vylézt celé, z dvanáctého patra hezky 500 metrů po nouzovém žebříku až nahoru, to by byla disciplína!
